Historie městské části Praha – Řeporyje

První doložené zmínky o vsi Řeporyje pocházejí z počátku 12. století. Již v raném středověku zde byl postaven románský kostel, ze kterého se dochovala jen západní apsida s o něco mladší věží. Pověst vypravuje, že v Řeporyjích kdysi také stával pod kostelem ženský klášter.

Od svých počátků až do poloviny 19. století měla obec převážně venkovský zemědělský charakter. Na jejím území dodnes nalezneme řadu původních zemědělských usedlostí, barokních statků, zbavených původní funkce. Více či méně architektonicky zachovaných, stále dobře však čitelných ve své půdorysné stopě.

Mezníkem ve vývoji obce bylo dokončení železnice Praha – Most a Praha – Beroun v poslední čtvrtině 19. století. V okolních lokalitách byly otevřeny vápencové lomy, postavena pec na pálení vápna, nově založena cihelna. Velký příliv dělnictva vyžadoval výstavbu nových bytů. S intenzifikací dosud spíše rozptýlené formy osídlení dochází k postupnému rozmachu drobných živností a veřejného vybavení (hostince, obchody, lékárna, obvodní lékař, hotel, obecná škola, poštovní úřad, biograf?). “V roce 1919 došlo k povýšení Řeporyj na městys. V 567 popisných číslech žilo 3 300 obyvatel. Kromě 48 rolnických usedlostí bylo ponejvíce rodinných domků a vill” [1]. Mohutný rozvoj znamenal významný posun ve vybavenosti obce. V centru (na náměstí a v jeho okolí) bylo mozné nyní plnit stále více funkcí, čímz se snizovala závislost na hlavním městě . Současně se však začaly projevovat i některé negativní rysy tohoto vývoje.

Dříve poklidné venkovské prostředí se začalo měnit v rušnější předměstské prostředí, v blízkosti tradičních venkovských stavení se začaly objevovat typologicky i měřítkově odlišné městské domy. V panoramatu vesnice vyrůstají vysoké komíny, jako svědectví postupu industrializace na úkor zemědělství. Některá zákoutí získávají periferní charakter.

Po druhé světové, v období socialismu, pokračuje rozmělňování venkovského charakteru sídla, počáteční průmyslový rozmach se sice zastavuje, ale opuštěné nebo nevyužité objekty se mění ve sklady nebo řemeslné dílny, což se děje současně také s nevyužitými zemědělskými objekty. Nová výstavba bytů, rodinných domků a vybavení naprosto nerespektuje dřívější charakter zástavby, její historické i architektonické hodnoty, Zbytky původních vesnických staveb jsou devastovány necitlivými úpravami a přestavbami. Založením JZD byli rovněž zlikvidováni poslední původní zemědělci, kteří mohli být ještě nositeli tradice. Řeporyje byly připojeny k Praze teprve v roce 1974. Bizarní stavba vysokého betonového sila u železničního nádraží (nedaleko náměstí) završuje epochu devastace prostředí se zpřetrhanými kořeny a vazbami k minulosti a původu místa. Tyto vazby jsou však z velké části oporou i podstatou pocitu zakotvení a identifikace obyvatel s místem, ve kterém trvale žijí. Výsledkem absence těchto hodnot, hodnot tradice prostředí, je pak trvalý nezájem občanů o podobu své obce, kulturní i estetická lhostejnost.

Po roce 1989 vstoupily Řeporyje do nové fáze svého rozvoje. Dochází k dostavbě i rekonstrukci technického vybavení, pozvolna začíná probíhat rekonstrukce řady objektů, z nichž některé byly navráceny původním majitelům, a osud těchto staveb není zatím zcela jasný. Důstojné opravy se dočkal kostel sv. Petra a Pavla. I nadále však v centru obce zůstává mnoho staveb značně zanedbaných, což se týká také úpravy veřejných prostranství. V mnoha částech přetrvávají enklávy značně periferního charakteru. Naproti tomu v jiných, dosud nevyužitých okrajových zónách dochází k nové parcelaci pozemků a k následné výstavbě typových vil a rodinných domů.

Použitá literatura

[1] Pacner, M.: Řeporyje – ohlédnutí za minulostí, Úřad městské části Praha

Leave a Reply